O dvou divnoběžných přímkách

18. července 2012 v 13:50 |  Pro zasmání
Žily byly dvě přímky, které se jmenovaly p a q. Mohly se taky jmenovat p1 a p2 (čtěte jako dolní index), p a p´ nebo třeba Karel a Franta.

Případně taky Jana a Máňa (, protože neměly pohlaví) nebo Heil a Hitler, protože jim bylo jedno jak jsou nazývány. Tak proč zrovna p a q? Protože je pojmenovávali matematici a matematici mají rádi všechno jasné a přesné. To proto že svět takový nebývá a matematika se pro ně stává kouskem dokonalosti v jinak zoufale nedokonalém světě. Ale to by bylo na celý nový příběh. Nemohly se naopak jmenovat například Karel a Jana, protože taková kombinace naznačuje milostný vztah, a to nebyl jejich případ. Jejich případ byl totiž zvláštní.
Jejich případ byl zvláštním případem rovnoběžnosti (a zároveň středové souměrnosti), který se nazývá shodnost. Stačilo aby p začala myšlenku a q ji hned dokončila aby se přítelkyně nemusela namáhat. Naopak zas když q svědil bod (vzdálený pět set miliónů světelných let a jeden centimetr zrovna od vás), p ji tam podrbala, protože měly všechny body shodné. To jim ale nevadilo- byly obě nekonečné a tak mohly klidně trávit libovolnou dobu zkoumáním své shodnosti. Lidé ani nevěděli že se jedná o dvě přímky, a tak dostávaly obvykle práce jen na jednu-vést po tabulích, být analyticky počítány, stát modelem s další přímkami a úhly pro různé umělce s francouzskými klíči a pro architekty a tak podobně. I tak toho bylo požehnaně, protože jejich jména byla taková jaká byla. Skoro vždycky když chtěl profesor matematiky nakreslit graf nerovnice x+1>dx/dy (log(15)x-ln(pí)x na x), musela se milá přímka p, zde na levé straně rovnice, zvednout a přesunout do požadované polohy, tedy například do polohy procházející bodem (-1, 0) a svírající s osou x úhel čtyřicet pět stupňů. To není nic lehkého, zvlášť když máte být na čtyřiceti místech najednou a přitom být ta samá přímka aby v tom matematici neměli zmatek! Naštěstí měly p i q spoustu jmenovkyň, takže na ně zbývalo akorát tolik práce aby se seznámily s novými lidmi a tabulemi nebo ppíry, tužkamy a tiskárnami a tak byly celkem spokojené.
Byly to obě celkem příjemné přímky, hloubavé, a rády rozuměly tomu co vlastně vyjadřují. Je pravda že jedna v tom byla liknavější než druhá, ale druhá zase byla línější než první a tak se to vyrovnalo. Měly smysl pro humor a tak braly sportovně když z nich školní děti dělaly spíš nepovedené sinusoidy a někdy se dokonce, když se učitel zrovna nekoukal, přesouvaly do lepšího tvaru a tak zachránily několik dětí před propadnutím. Jistě by měly dostat Řád bílého lva, ale chudinky by si ho neměly kam pověsit, protože neměly žádnou šířku ani hloubku, a tak by propadly dírami mezi elektrony vyznamenání.
Jak tady vidíme, vedly celkem spokojenou společnou existenci. Jen jim někdy dělalo potíže, když lidé psali špatně jejich jména a ony se pak nepoznaly jedna od druhé. Já vím že byly stejné, ale protože se různě jmenovaly, nebyly jedna přímka a tak je v tom rozdíl. Jednou se dokonce pohádaly když něco mezi pé a kvé napsal Albert Einstein a ony obě tvrdily že pomohly největšímu velikánovi fyziky který se do té doby narodil. Ale nakonec se dohodly, že si zásluhy rozdělí napůl a tak to dobře dopadlo.
Jenže, co se jedné vteřiny nestalo...kdybych psal pohádku, možná by tu stálo že přišel zý geometr a změnil x jen u jedné a u druhé ne nebo u jedné i u druhé, ale pokaždé jinak ((a disjunkce b) disjunkce (a konjunkce b konjunkce c)) právě jednu, tedy nejvýše jednu a nejméně jednu proměnnou. To ale není pravda. Ve skutečnosti se přímky oddělily samy. Není jisté jak přesně s to stalo, možná v tom prý hrály jistou roli hranolky. Ví se jen že jednoho dne se pé hluboce zamyslela, protože byla součástí rovnice čtvrtého řádu, a když se probrala, q byla pryč. Dokážete si to jistě představit-pro milou p to bylo jako přijít o ruku nebo o nohu, o druha který tu vždycky byl a najednou je pryč. Nejdřív se tak lekla že nemohla ani mluvit, ale pak zavolala q jménem a zjistila že je najednou asi metr od ní a je už jen rovnoběžná. Nebo možná odešla p a děsila se q - to se nedá poznat. Daly se do řeči - p teprve pomalu docházelo co se stalo-a tak q vyprávěla že sama moc neví proč, ale že už se jí nechtělo být s p shodná. Možná že ještě bude, a určitě zůstanou rovnoběžkami a budou si moct povídat kdykoli se jim zachce. To se ví že se to naší p nelíbilo, možná by i ráda odmítla rovnoběžnost a povídala si dál s jinými přímkami, ale nechtěla q ublížit. Tak řekla ano, jistě, vždyť se tolik nestalo, a q se úlevně usmála a všechno bylo v pořádku. Asi tak na třicet vteřin. Ještě nějakou dobu žila p hlavně ve vzpomínkách, snažila se najít něco společného co by ještě zbylo - aĺe k ničemu to nebylo, jen to prodloužilo utrpění obou, a tak to p nakonec vzdala. Vždyť opravdu o nic nejde, přece jsou pořád rovnoběžky. Časem ale začaly naše přímky zjišťovat jak moc se od sebe liší-a taky se nahromadila spousta ošklivých slov které dřív jedna druhé nechtěly říct a teď najednou ta slova nějak vyrazila ven a nadělala spoustu škody. A jak se od sebe vzdalovaly víc a víc, otevírala e mezi nimi propast. Spoustu věcí měly pořád společnou, například že byly obě přímky, že měly společný velký hus historie, názor na Džugašvilliho (tedy mohly snad ten názor mít, kdyby toho pána byly bývaly znaly. Shodou okolností ho nezná, navzdory tomu že se v dějinách nesmazatelně podepsal, ani jistá část lidstva, a tak to nemůžeme chtít po přímkách). Čím víc se od sebe vzdalovaly, tím míň si najednou rozuměly, jako by ta bezedná propast najednou nějak deformovala slova než je pustila dál, a tak výrok, který na jedné straně vypadal nevinně, způsobil na straně druhé smutek, bolest a/nebo strach. Nejdřív si toho snad ani nevšimly, ale potom to bylo čím dál tím zjevnější, až to dospělo do bodu, kdy už ani nebyly rovnoběžky,, byly teď různoběžkami a navzájem se bolestivě protínaly. Poznaly že s tím musí něco dělat, ale to moc nešlo, protože i když se p pokusila přesunout tak aby to q měla pohodlnější, naopak to obě víc bolelo a ta druhá si navíc myslela že jí to první dělá naschvál. Nakonec se sešly v tom jediném bodě který měli společný. Mohli bychom ho označit čísly, ale čísla neznáme, a tak použijeme písmena. Byl to bod (I,C,Q). Jedna z nich chtěla být už mimoběžná a mít konečně pokoj, protože to celé na ní velice těžce doléhalo, zatímco ta druhá se chtěla vrátit k rovnoběžnosti. Obě to zkoušely najednou a do různých směrů a výsledek jistě odhadnete-pokud nějaká změna, tak leda k horšímu. A ony nevěděly co s tím protože si jedna druhu nepamatovaly a vlastně žádná nechtěla tu bývalou shodnost a následnou rovnoběžnost zahodit, a tak se trápily a nedokázaly se rozhodnout a dohodnout. Rozumí se samo, že teď už byla propast mezi nimi mnohem širší a slova mnohem deformovanější a tak si přímky už skoro vůbec nerozuměly. Nakonec to tak nechaly protože viděly nesmyslnost toho snažení a nechaly čas ať rozhodne-a protože matematika pravděpodobnosti mluví jasně, budou brzo mimoběžné a už nikdy se neuvidí. Je i malá šance že se vrátí o krok zpátky, ale jaká rovnoběžnost by to byla?
Každá se pak vrhla do něčeho jiného-co dělala q není jisté, prý se ale vrhla na aerobic nebo se na čas přimkla zas k nějaké jiné přímce nebo dělala ještě něco jiného. p naproti tomu zjistila že má ve své rovné hlavě hrozný zmatek a ve svém ještě rovnějším srdci ještě hroznější bolest-a tak začala psát příběh a dvou lidech co byli jeden a už nejsou. Konec zatím p nestihla napsat...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama