Osmý den

18. července 2012 v 13:33 |  Pro zasmání
Zkrvavené prsty myšlenek se znova natahují nekonečnem Planckovy délky v posledním zoufalém pokusu nahmátnout cokoli čeho by se ještě mohly zachytit...

... Pokaždé znova se jejich majitel rozhodne že už to nemá smysl, a pokaždé znova je na tu trýznivou pouť vyšle protože cítit zklamání je pořád lepší je pořád mnohem lepší než necítit nic. Tentokrát se ale myšlenky vrací aniž by s sebou něco nesly. Dřív se oběvovaly s tancem elektronů, odleskem světla v plynu, buněčné stavbě člověka. Ze začátku ani nevěděl jak vzácné ty věci jsou a plýtval jimi! Sledoval několik najednou! Když si to uvědomil, sledoval věci míň a ve větších intervalech, šetřil si vesmír s vědomím že má jen jeden. Později už neměly co zvenku trýzněné mysli přinést, nic co by tu ještě nebylo, co by dokonalá, nezapomínající paměť neměla uložené ve svém archivu. V něm ale zbylo dost člověka a tak cítil naději a pak zklamání, alespoň tisíckrát. Tentokrát už ne. "Tak je to pravda…" objevila se odnikud v ničem myšlenka "Naděje umírá poslední, ale nakonec taky…." Touhle větou se mu na chvíli podařilo se zabavit. Dával úzkostlivý pozor aby sám sobě neprozradil jak je zbytečná a předem známá, klamal se a zatímco tím část jeho mysli trpěla, druhá se tím utrpením opájela, tím pocitem že cítí alespoň něco. Možná by si měl stvořit další svět? Ne. Stejně věděl všechno předem, takže to nebyla žádná zábava. Proto se taky na její obyvatele vykašlal. Musí přece být místo, kde ještě nehledal, musí, musí, MUSÍ! Přece musí přece není možné aby…ne, nepokračuj, ne! Ale jeho mozek si vždycky myslel sám za sebe a tak mu teď naservíroval myšlenku tak děsivou že žádná reakce na ni nebyla vhodná-takhle to už bude POŘÁD. Hodiny a minuty jsou lidský výmysl, ale on tu bude nekonečnou řadu jednotlivých teď. A navíc si za to může sám-chtěl to a přání se mu splnilo. Jaký idiot byl že nechtěl nikdy zemřít! Vždyť tohle je totéž, tohle je zpřísněná smrt, doplněná VĚDOMÍM! A přece…bylo mu třináct. Stát se to mohlo každému…ale nemělo by smysl ptát se proč právě jemu. Snažil se někam před těmi myšlenkami schovat, neuvědmovat si je, nepřipouštět, jako to dělá každý u hrozných věcí které nemůže změnit. Ale nebylo už kam, nebylo k čemu upnout myšlenky, snad jen k vyhaslé kamenné kouli pod sebou kterou nechal zemřít. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží se vznášel nad vodami. A bylo jitro, úsvit osmého dne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama